Jdi na obsah Jdi na menu
 

MD 18 – Vojta Zach: Rychlý útočný systém – proč a jak…

 (Co sledujeme nácvikem rychlého útoku, co je cílem? Proč má být nahrávka rychlá atd.)

Osnova:

  1. Analogie se Steavem Jobsem
  2. Proč rychlá hra
  3. Krajní útočníci (smečaři a univerzál)
  4. Role středových hráčů
  5. Co když není přihráno? 

 

 

Steave Jobs razil tezi, nejdříve na trh uvedeme to nejlepší, ukážeme lidem, jak si představujeme top produkt. Stejně tak bych chtěl nastínit, co je vlastně naším top produktem v útočných systémech. Jestliže něco učíme, musíme vědět proč a co je vlastně cílem!

V tréninku volejbalu se nejčastěji trénují situace vyjmuté z celého systému hry. Například trénujeme příjem bez následného útoku, odbíjíme bagrem bez následné činnosti, blokujeme bez útoku soupeře, útočíme na „bez blok“, podáváme do hřiště bez přihrávačů. Prostě trénujeme vystřižené segmenty hry tak, abychom je později seskládali a vytvořili z nich celek v podobě volejbalové hry. Útočný systém se skládá ze dvou činností a to útoku (přesun, rozběh, výskok, úder) a nahrávky.

Proč rychlá hra:

Protože cílem je co nejjednodušší získání bodu. Nejjednodušeji lze získat bod při útoku bez bloku, s jedním blokem a nejtěžší získání bodu útokem je při sestavení dvojbloku a trojbloku. To znamená, že cílem je co nejčastěji se dostávat do situace bez bloku nebo proti jednobloku.

 

 

Krajní útočníci (smečaři a univerzál):

Smečaři a univerzál jsou zatíženi největším počtem nahrávek a jsou tedy nejpodstatnější částí útočného systému. Krajní smečaři hrají takzvanou střelbu, která má jistá specifika.

  1. Je plochá – z prstů nahrávače vyletí míč, který by v ideálním případě měl letět téměř rovnoběžně s páskou sítě (20 až 50 cm nad ní).
  2. Je to kombinace - a jako taková má předem dohodnutá pravidla. Útočník jde do situace částečně naslepo podle předem dohodnutých, na tréninku vyzkoušených parametrů.

Výhodou je variabilita jak časová, tak prostorová. Útočník pracuje jak s časovým aspektem, může míč zasáhnout dřív nebo později, což přímo souvisí s prostorovou variabilitou, kdy útočník může zasáhnout míč 1,5 metru od anténky, tak i 20 cm od anténky bez ztráty výšky, ve které míč útočník zasáhne. A právě tato vlastnost vystřelené nahrávky je hlavní výhodou. Takto realizovaná vystřelená nahrávka pak vytváří tlak na správné postavení bloku, což je relativní pojem při takto širokém spektru možností zasažení míče. Další výhodou je vytváření tlaku na středového blokaře, který musí volit mezi obranou středového hráče (o jeho roli se zmíním níže) a obranou krajních hráčů, útočících současně z obou kůlů. Také krajní obránci se musí rozhodovat v kratším čase, což přináší chyby. Tento tlak, který nutí obranu v krátkém čase vyhodnotit a zareagovat, je hlavním trumfem rychlého útočného systému.

 

 

Role středových hráčů:

Ta je naprosto zásadní v rychlém útočném systému, kdy rychlý útok středem vytváří tlak na včasné rozhodnutí bránících hráčů, které je často předčasné a má za následek útok na jedny ruce či ve výjimečných případech na bez blok. Útok středem zasazen do rychlého útočného systému má tyto náležitosti:

  1. Středový útočník musí být v pozici pro útok před nahrávkou – tímto je vždy hrozbou, protože pokud bránící blokař nevyskočí včas, útočník zakončuje v podstatě bez bloku.
  2. Středový útočník musí být v takové pozici, aby mohl vždy hrát do dvou základních směrů – rovně před sebe v ose ramen nebo otočku mimo osu ramen. Orientace ramen musí mít vždy diagonální šikmý směr.

Také variabilita středových úderů je samozřejmě dalším nepříjemným aspektem. Široké spektrum signálů, které hrají středoví hráči, je dalším plusem v rychlém útočném systému. Jsou jimi tyto základní signály – jednička, čtyřka, trojka, které se také hrají ve variantách – odskočená jednička od nahrávače nebo k nahrávači, odskočená trojka, zkrácená čtyřka, dupák, odskočená čtyřka atd.

Další videa k článku: Youtube kanál ČVS

Co když není přihráno?

Samozřejmě nejúčinnější je koncept rychlé hry při ideálním příjmu, který není při dnešní úrovni podání možné udržet stále perfektní. Nicméně realizace rychlé hry je možná i při horším příjmu, pouze v situacích opravdu krajních není možné ani výhodné realizovat některý ze signálů rychlé útočné hry. I při horším příjmu je tento systém stále hrozbou a je jen na dirigentovi hry (nahrávači), jak se dokáže přizpůsobit ztíženým podmínkám. Brazilci jsou krásným příkladem, jak je možné hrát stále rychle i při situacích, které nejsou ideální.

Závěrem bych rychlý útočný koncept shrnul takto:

Cílem je, aby se obránci soupeře museli rozhodovat předčasně, aby byli stále pod tlakem dělat rozhodnutí dříve. Dobře realizovaný rychlý útočný koncept znamená, že když středový hráč jenom poposkočí nebo se lehce zdrží se svým středovým útočníkem, nemá již šanci účinně zasáhnout do obrany na krajích sítě. Rychlá hra stále vytváří tlak na soupeře. Jak na obránce, tak na podávající hráče, kteří musí velmi riskovat podání, aby dostali soupeře do situace, kdy účinnost rychlého útočného systému klesne pod přijatelnou hranici.

Celý rychlý útočný systém je náročný na souhru a objem tréninku, a proto je nutné, aby mladí hráči měli tento styl hry zažitý a měli tuto hru jako standard, o kterém nepřemýšlí. Mozková kapacita se musí soustředit hlavně na finální fázi úderu, která je klíčová! V tomto kontextu je rychlá hra pouze prostředek pro dosažení cíle, jímž je získání bodu.