Jdi na obsah Jdi na menu
 

MD 22 – Vojta Zach: Kontrola chybovosti v tréninku jako prostředek pro získání vyšší úrovně

 Tréninkový proces mládeže nakonec vždy dospěje k bodu, kdy většina hráčů umí všechny herní činnosti a používá je v podstatě automaticky. Nebudu spekulovat, jak dobře nebo správně mají zvládnutou techniku, ale jednoduše ji už v určité fázi vývoje umí (hráči 17 let a starší). Samozřejmě, že těmto hráčům chybí zkušenosti a nemají techniku prověřenou vypjatými utkáními. Nelze říci, že techniku již plně ovládají, ale v jednoduchých tréninkových situacích mají plnou kontrolu nad míčem. Lidově řečeno, při odbíjení ve dvojicích se nudí.

 

V této fázi tréninkového procesu mládeže přichází období sbírání zkušeností. Viditelné a velké výkonnostní skoky již nepřicházejí a zlepšování je patrné zejména ve stabilitě výkonů. Právě tato fáze tréninkového procesu je možná mnohem těžší, než naučit základní techniku. Otázka zní jak? Jednou z možností je zaměření se na chybovost v tréninku.

Chybovost v tréninku je u českých volejbalových družstev tradičně velká! Často se to odůvodňuje tím, že to není hra a že až hra přijde, tak se to hráčům nestane... Ale právě v tomto bodě je možná „zakopaný pes“ a i z tohoto důvodu je většina volejbalového světa dnes již před námi. Tradičními tréninkovými nešvary je smečování do autu při rozsmečování, špatně přihrané jednoduché míče nebo podceňování přihravačských situací atd. Často za každou chybou můžeme slyšet komentář: já vím… Bohužel, jde o komentář, který ukazuje pouze na to, že hráč o preciznosti provedení nepřemýšlí. Je to jenom reflex a forma výmluvy na notoricky známou situaci, ve které hráč není důsledný (udělal jsem chybu, ale je to jen trénink).

Nutno dodat, že neexistuje prokázaná přímá úměrnost mezi chybovostí v tréninku a ve hře. Každý trenér by měl vypozorovat (popřípadě statisticky vyhodnotit), jaký je počet nevynucených chyb jeho svěřenců v utkání a v tréninku. Po porovnání pravděpodobně zjistí, že v tréninku je chybovost opravdu velká a ve hře možná téměř stejná nebo jen o málo lepší. V důsledku této skutečnosti lze předpokládat, že zlepšení chybovosti v tréninku povede ke zmenšení chybovosti ve hře.

 

Možností, jak toto změnit, není mnoho, jde hlavně o přístup hráčů, ale i trenérů k tréninku a o uvědomění si souvislostí mezi tréninkem a hrou. Nemyslím si, že úplně funguje princip „za každou chybu trest“ (i když by se mnou mnoho ruských, ale asi i českých trenérů nesouhlasilo). Z uvedených důvodů považuji tuto část tréninkového procesu mládeže za nejtěžší. Přesvědčit hráče (ne donutit), aby přemýšlel o volejbalu takto komplexně, si vyžaduje ten nejvyšší trenérský um. Cílem je přesvědčit hráče, že si nesmí dovolit chybu ani v tréninku, protože tato chyba má stejnou váhu jako chyba ve hře. Pokud bude hráč přemýšlet tímto způsobem, věřím, že jeho výkonnost ve hře a hlavně ve vypjatých herních situacích půjde hodně nahoru.