S volejbalem jsem absolvoval jako hráč i trenér více než tři desítky bloků hlavního přípravného období. Přidám – li k tomu další řadu “vsunutých” soustředění zaměřených na fyzickou přípravu, jde o pěknou porci. Pouze v jednom případě jsem zařadil na samém začátku přípravy (jako trenér) něco málo jízdy na kole.

Šlo o zpestření a spíše formu přesunu z bodu A do místa B, ale s dvoudenním soustředěním jsem byl velice spokojen. V rámci tohoto soustředění jsem jezdil s hráči (kadeti a junioři) také na velkých koloběžkách, což jsem oceňoval více než samotnou jízdu na kole! Následoval odpočinek a adaptace na fyzickou přípravu zaměřenou na posilování jednotlivých svalových partií a svalových kontrakcí. Prvky gymnastiky a atletiky se zaměřením na rozvoj jednotlivých pohybových schopností.

Osobně nejsem cyklista a kolo jsem spíše vždy bral jako nutné zlo, ale pozor, obdivuji ty, kteří zvládají na kole dlouhé kilometry do kopce…Aby se na mne nějaký cyklista nenazlobil. Tento úvod je pro vytvoření můstku k článku Míly Ejema.

Ivan Pelikán - TMK ČVS

Proč kolo nepatří do tréninku volejbalu?

Otázku v nadpisu článku ozřejmují dva základní důvody:

1. Volejbal a jízda na kole představují dvě naprosto odlišné, ba dokonce protichůdné, činnosti - a to ze všech důvodů, pohybových i mentálních; výkonnost v nich je proto podmíněna jinými determinantami a také jejich tréninkové efekty jsou naprosto rozdílné.
2. Už řadu let je dokázáno, že neexistuje (nebo jen zcela minimálně) nespecifický přenos (z jednoho typu činnosti na činnost jiného typu) funkcí, a to opět jak v oblasti motorické, resp. fyziologické, ale i mentální.

Zde by se dalo skončit, ale oba důvody si zaslouží alespoň krátké doplnění.

K prvnímu důvodu:

Volejbal jako celek i všechny jeho činnosti v něm jsou komplexní (ve smyslu že vždy zaměstnávají velké množství, ne-li většinu svalových skupin a svalů a lidského těla) a krátkodobé pohyby, prováděné nejčastěji maximální intenzitou.

V tomto smyslu je tedy volejbal jako celek anaerobní alaktátovou činností i když mnohonásobnou, prováděnou prakticky vždy maximální intenzitou, neboť poměr „práce“ (čistý čas rozehry) a „odpočinku“ (čas mezi rozehrami + time-outy a další přestávky je zhruba 1-2 a spíš 1-3. O jednotlivých herních činnostech ani nemluvě, neboť ty jsou záležitostí trvající v řádu jedné až dvou nebo tří sekund.

Jízda na kole znamená velice izolovaný pohyb, zaměstnávající převážně jen natahovače (extenzory) stehna, čtyřhlavý sval stehenní (m. quadriceps femoris), resp. v lepším případě (při dobrém seřízení sedu kola, dovolujícím propnutí nohy) ještě tříhlavý sval lýtkový (m. triceps surae), nadto pouze v režimu natahování (extenze). Protože při tomto pohybu vůbec nejsou zaměstnány ohýbače (flexory) dolních končetin (protažená noha po sešlápnutí pedálu se do vrchní polohy vrací díky natažení nohy druhé), činnost ve své podstatě porušuje přirozenou rovnováhu (homeostázu) svalů působících hlavně v kolenním, ale i hlezenním, kloubu, která je v komplexních volejbalových pohybech nesmírně důležitá. Navíc poloha při jízdě na kole nejen nepůsobí také na jeden ze zdravotního hlediska nejdůležitějších svalových soustav, hluboký svalový systém, ale svým předklonem v bederní páteři mu spíše škodí.

Jízda na kole současně představuje dlouhodobý nepřerušovaný pohyb mírné až střední intenzity, takže víceméně čistě aerobní činnost, tedy něco přesně opačného, než je volejbal.

Z předchozího vyplývají i dvě další zásadní skutečnosti: díky své podstatě jsou obě činnosti determinovány jiným funkcemi organizmu, a to jak motorickými, tak psychickými, a současně také obě vytvářejí jiný tréninkový efekt. Přitom tréninkový efekt dlouhodobé motorické činnosti je nejen protipólem výbušné činnosti potřebné ve volejbalu, ale dokonce - po dobu svého trvání – výbušnou činnost výrazně oslabuje, ne-li dokonce znemožňuje.

A k předchozímu navíc – ověřená výzkumná data posledních 10-15 let jednoznačně prokazují, že opakovaná krátkodobá činnost maximální intenzity se projeví nejen nárůstem anaerobní kapacity, ale i kapacity aerobní, a to mnohdy větším než by bylo dosaženo samotnou aerobní činností. Opačný efekt, tedy že by aerobní činnost vedle nárůstu aerobní schopnosti organizmu současně evokovala i anaerobní schopnosti, či kapacitu, nebyl výzkumem zaznamenán.

K druhému důvodu:

Díky pracím sovětských autorů, zvláště pak Zaciorského, se v minulosti v naší republice rozšířila teorie o přenosu funkcí, a to jak motorických, tak i psychických. Nebudu celou otázku dlouze rozebírat: ještě v osmdesátých a dalších letech byla významně a široce akceptována. Vedle motorických projevů se prosazovala i do oblasti volních vlastností a morálních citů, tedy do oblasti sociální:

• nejrůznější podniky a společnosti pořádaly tzv. „teambuildingové“ akce, tedy akce, v nichž se museli jednotlivci spoléhat jeden na druhého v různých, často velmi neobvyklých, situacích, např. při týdenním pobytu někde na horách, „v divočině“ apod., kdy si skupina musela sama vařit, dělat jiné nezbytné práce, potřebné k přežití v těchto podmínkách
• tento trend si našel cestu i do volejbalu:

◦   před OH v Los Angeles r. 1984, na doporučení psychologů, uspořádal mužský tým USA zimní přechod jakéhosi horského hřebenu za shora zmíněných podmínek (jen pro upřesnění této obecněji známé skutečnosti – akce byla dobrovolná a nezúčastnili se jí dva klíčoví hráči družstva jak pro OH, tak pro celé následující období, a to Dusty Dvorak, nahrávač, a Karch Kiraly, přihrávající smečař)

◦   pokud já vím, uspořádal podobně laděnou akci i Z. Haník, při své práci s rakouským reprezentačním družstvem.

Podrobnějším rozborem jak motorických tak psychosociálních efektů se však prokázala praktická neúčinnost tohoto tzv. „nespecifického“ přenosu – a opakuji, jak v motorické, tak mentální oblasti. Ukázalo se, že oba tyto projevy jsou úzce vázány na konkrétní činnosti, a to samozřejmě nejen sportovní.

V oblasti sportovních her, a volejbalu zvláště, se jak psychická odolnost, volní vlastnosti, jednotlivců, i sociální vazby v družstvu nebo skupině, a konečně i speciální volejbalová vytrvalost, v současnosti budují pomocí specifických prostředků, v jejichž použití je jednou z nejčastějších tréninkových postupů tzv. „wash-out“ způsob určování počtu opakování (v sérii, tréninku a p.)

Nevím, zda někdo vymyslel příhodný český název, ale překlad výrazu je „smýt“, „smazat“ a tak také tento způsob funguje: hráč dostane úkol zasmečovat např. 3 x (6 x) po sobě do určeného prostoru v poli soupeře. Jestliže se hráč např. při druhém úderu splete, jeho první dva údery „jsou smazány“ a on musí pokračovat v celé sérii znovu – a to až do doby, kdy se mu daný úkol podaří splnit. To je ovšem jen základní model, podobných postupů je daleko více.

Stejně lze úkolovat skupinu tří-čtyř-pěti apod. hráčů: dejte všichni postupně jeden po druhém podání do zóny „XX“ a celá skupina to bude opakovat dvakrát. Pokud dojde kdykoliv v procesu k chybě, všechny platné předchozí pokusy se „smažou“ a celá skupina úkol opakuje. A daleko obtížnější na splnění je pak úkolování družstva (nebo skupiny hráčů) při opakování určité herní kombinace ap.

V druhém případě je zřejmé, jak činnost každého jednotlivce závisí na činnosti všech ostatních. Ale to platí i v prvním, kdy nesplnění úkolu jedním hráčem může znamenat určité omezení ostatních hráčů.

A závěrem, vzhledem k uvedenému faktu o neúčinnosti přenosu funkcí nelze kolo doporučit ani pro činnosti v přechodném období a vzhledem k izolovanosti pohybu ani pro regeneraci po absolvovaném zatížení, kdy se sice dosáhne rychlejšího průtoku krve, ale k odstraňování zplodin metabolismu jsou obdobně nezbytné i stahy příslušných unavených svalů, což při použití (dokonce často i jen stabilního) kola není splněno.

Miloslav Ejem