Jdi na obsah Jdi na menu
 

MD 28/2014 – Kolo a volejbal III.

 Dlužím slíbené reakce na původní článek Míly Ejema. Pro uzavření tohoto tématu přinaším na konci článku Mílovo shrnutí a dovětek. Ivan Pelikán

 

 

 

 

ČTENÁŘKA MARIE: To, co popsal na celou stranu pan Ejem, mám odzkoušeno na vlastním těle. Kolo je pro mě cesta k volnému pohybu v prostoru, ale mé tělo rozhodně nechrochtá blahem, protože zatížení je nerovnoměrné. Po 100 km jdu ze sedla, vítám každé stoupání, kdy protáhnu šlachy. Naprostý souhlas vyslovuji s nezařazováním kola do přípravy, koloběžka je ale jiný případ. Intenzivní krátkodobé rázy, za předpokladu střídání nohou, mohou na delší trati zvyšovat rychlostní vytrvalost a je také  náročnější na koordinaci celého těla, což vítáme.
Otázka zní, jak získat výbušnou sílu a do jaké míry ji lze trénovat. Metabolické hospodaření s kyslíkem (aerobní kapacita) je určující pro výkonnost sportovce a je zarážející, že tréninkem je možné ji zvýšit jen o 15-30 %, zbytek je geneticky podmíněn. A to, zda se v tomto rozmezí pohybuje na spodní nebo horní hranici spolurozhodují volní vlastnosti jedince a správná struktura přípravy. Není demotivující, že při vší snaze a erudici můžeš ovlivnit "jen" takové procento? Samozřejmě, že zjednodušuji, vždyť jak by se mohlo lidstvo posouvat výkonnostně vpřed, kdyby se spokojilo se zděděným potenciálem.
Rytmus volejbalových herních činností a vlastně pravidla hry samotné od hráče vyžadují opakující krátkodobé maximálně intenzivní aktivity, střídající se s krátkodobým uvolněním. Tomu asi nejlépe odpovídá intervalový trénink se zkracováním intervalu a zvyšováním zátěže. I panem Ejemem navrhovaný wash-out trénink, postavený na opakování se sankcemi za chyby, mi nějak připomíná kynologický výcvik psů - střeh, soustředění, přesný zákrok a zpět zase znovu. Ovšem striktně anaerobní alaktátová činnost volejbal není, protože tato probíhá pouze po velice krátkou dobu 30 - 90 sekund, podle věku a trénovanosti. Hráči do 15 let navíc špatně odbourávají kyselinu mléčnou (chybí jim enzymy), laktátové zatížení při anaerobním tréninku jim způsobuje zhoršenou koordinaci až křeče. 
Zábavné na tom všem je, že co jeden vědec objeví, druhý za pár let vyvrátí, spousta sportovců podle toho skáče, jak nejlépe umí, načež se vynoří osobnost, která dosahuje vynikajících výsledků nepřenosnou metodou. A nakonec tu máme genetiku, která si mele svou a má určující podíl. Třeba ideální poměr rychlých a pomalých svalových vláken je pro volejbal jaký? 
To, že je cyklistika (zejm. silniční) v kombinaci s jakýmkoli "skákavým" sportem kontraproduktivní ví každý, kdo po hodině v sedle chtěl vysoko vyskočit. Ano, pan Ejem důvody a příčiny odborně pojmenoval, ale nic nového… 
Maruška cyklistka


LUBOŠ BEDNÁŘ: Se zájmem jsem si přečetl článek M. Ejema ohledně kontrastu cyklistiky a volejbalu. Souhlas s kontrastem. Přesto by mne zajímal názor ortopedů, specialistů na prevenci úrazů kolene popřípadě léčby, viz doporučené zatížení na rotopedu atd. (MUDr. Petr Juda a MUDr. Petr Ježek).

Ohledně přípravy, absolvoval jsem spolu s týmem Dukly Liberec na začátku srpna  roku  94/95 - hráči Petr Pešl, Pavel Řezníček, Vláďa Kolář, Dan Matoška, Petr Konečný, Milan Bican atd. Úvodních 14 dnů přípravy včetně „brutálního“ přejezdu na horském kole mezi Libercem, Českou Chalupou, Maliníkem směr Kořenov - Harrachov cca 55 km a 800 výškových metrů…  Je to jiná pravda než tvrdí ZH o „pravdě“ tělocvičny, přesto kontrast individuálního  zatížení může přinést to, co přednesl Bill Beswick na semináři v Praze - diskomfort, který vám o charakteru borce schovávajícího se celý život v tělocvičně za kolektivní týmový výkon napoví  více, než si myslíte a v tělocvičně "wash out" na kopci nenajdete, musíte vyjet až na vrchol!

Je mi jasné, že Konig ani Kreuziger (profi cyklisté) nejsou somatotypy předurčené pro vrcholový volejbal, ale nepochyboval bych o jejich charakteru! To o řadě volejbalových borců se lvíčkem na prsou nemohu tvrdit…

S pozdravem

Luboš Bednář


MÍLA EJEM: Komentář k reakcím na moji spíše glosu než článek o volejbalu a kolu. Předně jsem sám pro sebe rád, že text vyvolal takovou odezvu, a to bez ohledu na kladné, záporné či jinak formulované názory. Je to zřejmý důkaz toho, že u nás existuje skupina trenérů a ostatních volejbalových pracovníků, kterým na rozvoji volejbalu v jeho celé šíři záleží. A to určitě netěší jenom mne.

Za druhé vyjádřil jsem svůj názor založený na svých současných znalostech (získaných z řady zdrojů – volejbalových, ale někdy i dost vzdálených volejbalu samotnému) a své minulé praxi. Je na každém čtenáři, aby si z textu vybral svoje nebo se i v některých dostupných zdrojích, případně ve vlastní praxi, přesvědčil o jejich platnosti či neplatnosti.

A teď k několika názorům:  

  • Pokud jde o rehabilitaci, to je docela jistě jiná problematika a oblast než trénink.

K tomu jen velmi krátce – nechci se plést do oboru, v němž jsem jen velký laik: Samozřejmě souhlasím s použitím kola (rotopedu) pro tento účel, s jedinou výhradou, a to již zmíněným izolovaným vlivem na svalové skupiny působící v kolenním kloubu. Ale toho je si jistě každý rehabilitační pracovník, neřku-li lékař indikující rehabilitaci, dobře vědom.

  • Kolo a parta, kolektiv, týmová nálada apod.

Opět asi není důvod, proč bych nesouhlasil. V tom se omlouvám „za zkratku“ ve větě o posezónních aktivitách (přechodném období). Použití kola, ale i jiných prostředků (kanoe, rafty, turistika apod.) ze zmíněných důvodů – a zvláště u mládeže – je samozřejmě zcela oprávněné. Neomlouvám se, moje vyjádření v tomto smyslu byla zkratka, ale měl jsem na mysli právě jen efekt činností a tréninku vedoucí k vlastnímu volejbalovému výkonu. Mohli bychom se s autorem onoho příspěvku domlouvat o přímém dopadu do výkonnostní oblasti (ne tréninkové), ale to je asi už trochu navíc.

Poznámka Luboše Bednáře ohledně „brutálního přejezdu“ je ale tak trochu „z jiného soudku“. Nechci se dopouštět „zbytečného faulu“ zjednodušením, že Liberec v té sezóně prohrál utkání o ligový bronz 3 x 3-0 a jak se tedy ta získaná bojovnost, snaha o překonání sama sebe, promítla do volejbalových výkonů. Na to by si asi měli odpovědět tehdejší trenéři spolu s psychologem Dukly. Tak jednoduché to s herním výkonem družstva určitě není.

Ale spíše bych se zamyslel nad celou filozofií zmíněného přístupu. Udřít, utahat, zničit (nebo jak jen to pojmenujeme) hráče je relativně velmi snadné a nemusí to být jen obtížným přejezdem na kole. Problém je, že to není účel. My potřebujeme vytvářet takový tréninkový efekt, který se promítne do volejbalového herního výkonu jednotlivců i družstva. A to mnohdy nemusí trvat celé dny a hodiny. Navíc, jak známo z aforizmů a přísloví – „nic nevydrží věčně, ani …“, jak dlouho vydrží i tak silný efekt, který jsme se snažili takovýmto třeba brutálním způsobem vytvořit.

Ve svém textu jsem zmínil zimní přechod horského hřebenu americkým mužským družstvem před OH v r. 1984. Proč by jej Američané neopakovali i v dalších letech, kdyby byl přinesl to, co od něj očekávali. (Abych předešel možným námitkám: změna trenéra nemohla hrát zásadní roli, jelikož činnost amerického družstva usměrňovala v době před i dlouho po OH 84 jakási „trenérsko - metodická rada“ >v našem názvosloví< vedená Jimem Colemanem, jejímiž členy byli po celou dobu Doug Beal i Murph Dumphy a další trenéři, kteří se v přímé činnosti s družstvem střídali.)

To vše, se znalostí o minimálním či nulovém nespecifickém přenosu funkcí všeho typu, mne vede k nesouhlasu a nedoporučení takovéhoto přístupu. A zde bych i nerad říkal „zkuste si sami a pak sledujte konkrétní důsledky“. Myslím si totiž, že zařazování takovýchto fází do tréninku je bohužel přístup, který věda o tréninku i jeho praxe již před řadou let překonaly. Ale to se děje i s jinými výdobytky a ve své době zcela jistými poučkami a přístupy. Míla Ejem