Jdi na obsah Jdi na menu
 

Vojtěch Zach: Taktika a strategie dirigentů hry (nahrávačů)

nahravaci 

Slova strategie a taktika jsou často používány jako synonyma. Obecně vzato mají totiž tyto pojmy něco společného – jde o promyšlený způsob plánování, řízení a vedení utkání. Mezi strategií a taktikou je však jeden podstatný rozdíl. Strategie je širší koncept představující celkový, předem připravený plán. Ten zahrnuje činnosti začínající před střetem, během střetu a končící nejen po utkání, ale až po doznění následků utkání, případně přípravou na utkání další. Taktika je užší koncept. Jde o způsob vedení utkání, postup v konkrétní situaci, ve které je potřeba strategický plán uplatňovat a modifikovat.

Cílem týmu je v každé rozehře získat bod. Cílem a úkolem nahrávače je připravit situaci pro útočníky tak, aby pravděpodobnost úspěchu byla co největší.

Dalším cílem a úkolem nahrávače je vést zápas tak, aby v koncovkách setů měl, jak se říká, dobré karty. V analogii se šachy, aby měl správně rozmístěné a připravené (zahřáté na provozní teplotu) figury, pro závěrečné dějství, protože kdo má na konci setu o dva body více než soupeř, vítězí.

Druhy kombinací, jejich provedení, rychlost, komplikovanost, individuální specifická technika (která je někdy to hlavní, čím je nahrávač úspěšný), to znamená rychlost, čistotu odbití, přesnost, pozdní odbití, naznačení útoku a nahrávky atd. to jsou všechno prostředky, kterými bojuje tvůrce hry -nahrávač s obranou soupeře. Nahrávač je vrchní stratég, který využívá vlastností figurek jemu přidělených.

Obecná taktická pravidla zní takto:

1. Hrát na dlouho

  • V případě příjmu více doprava či doleva hrát na opačnou stranu.
  • Důvodem je dlouhý přesun blokaře, kde je větší pravděpodobnost, že udělá při přesunu chybu a nestihne správně postavit obranu proti krajnímu útočníkovi.

2. Vázat středové obránce soupeře

  • Vázání soupeřových středových hráčů se svými středovými útočníky poskytuje nahrávači taktickou výhodu v podobě snadnější pozice pro krajní útočníky (mají to častěji na jednoblok).

3. Hrát kombinace, které neshlukují obranu soupeře

  • Provázat útočné kombinace středových hráčů s útočnými kombinacemi krajních hráčů tak, aby nedocházelo ke shlukování obrany soupeře.
  • Čtyřku hrát s handou, pětkpi a pipem, jedničku a trojku hrát s hlavním kůlem, pipem (i když kombinace s jedničkou či trojkou shlukuje obranu)

4.Klamání nahrávače (skrývání úmyslu)

  • Nahrávač nemá zaručen úspěch i při dodržování výše uvedených pravidel, protože nehraje proti stroji ale reagujícímu soupeři, který po nějaké době většinou najde vzorec, podle kterého nahrávač v daných situacích volí nahrávky.
  • Proto je dalším nástrojem takzvané „fintění“, které je v podstatě lhaní nahrávače.
  • Cílem je vytvořit dojem, že nahrávač bude nahrávat například do zóny 4, kdy následuje předčasná reakce soupeřovy obrany a nahrávač v poslední chvíli (záměrně, má to již předem připraveno) mění směr nahrávky, například do zóny 2.

Pokud se nahrávač drží těchto obecných pravidel, má přihráno, tak při správném dávkování a jisté procentuální úspěšnosti útočníků, je velká pravděpodobnost, že dovede set do vítězného konce. A právě dávkování a celková strategie je alfou omegou každého nahrávače.

Nahrávač musí i přes dílčí neúspěchy vést utkání tak, aby ctil vyšší cíl nad okamžitým ziskem, i když při hraní beze ztrát je to často problematické kvůli nedostatku času. Vyšším cílem je myšleno v prvé řadě vítězství v setu a následně v zápase. Také se musí snažit dostat každého hráče do provozní teploty, což znamená, aby každý hráč dostal minimálně jednu dobrou náhru, kterou úspěšně zakončí. To může být někdy problém, protože na to nemusí být čas díky špatnému příjmu, neúspěšnosti některých útočníků, mnoha zkaženým podáním atd. Pokud má hráče v takzvané provozní teplotě, je větší pravděpodobnost, že si poradí i s prekérnějšími útočnými situacemi.

Varianty taktik by se daly popsat takto:

1. Velká část útoků je vedena středem sítě až do stavu blízkému koncovce setu (20:20) a poté nahrávač hraje koncovku setu s krajními hráči.

  • Nebezpečím této taktiky je nerozehranost krajních útočníků a tedy i větší pravděpodobnost chyby těchto hráčů.
  • Při této taktice je podmínkou velmi slušný příjem.

2. Velká část útoků je realizována s krajními útočníky a koncovka setu je naopak realizována se středovými hráči.

  • Podmínkou je dobrý příjem v koncovce.
  • Nebezpečím je nerozehranost středových útočníků.
  • Výhodou jsou snadné a rychlé body v koncovce, která je vždy psychicky náročná.

3. Hra přes dva útočníky po větší část setu. Následuje dohrání setu se zbývajícími třemi útočníky, kteří byli záměrně zatím vynecháváni.

  • Znovu tato taktika nese riziko v nerozehranosti tří vynechávaných útočníků.
  • Výhodou je nemožnost včasného zareagování soupeřovy obrany na změnu vývoje hry.

Další varianty se dají jistě ještě popsat, ovšem většinou se taktika nahrávače (pokud nějakou taktiku má!) skládá z mixu výše uvedeného a právě tento koktejl je jedním z největších umění nahrávače.

Nahrávači musí přemýšlet v těchto dimenzích a od malička musí být vedeni k přemýšlení o taktice a strategii nahrávky. Nahrávač musí být v podstatě počítač, který má v hlavě přednosti a slabosti jednotlivých vlastních hráčů, musí si vytvářet vědomou či nevědomou průběžnou statistiku a na základě těchto informací plánovat a rozhodovat. Bohužel změna pravidel přinesla i změnu v pohledu na taktiku a strategii. Ve chvíli kdy se hraje bez ztrát je problém hrát strategicky a hra postupuje od rozehry k rozehře zdánlivě bez nějaké vyšší strategie, v tom to mají dnes nahrávači těžší, je málo času, hraje se o každou rozehru. Proces vývoje nahrávače je neuvěřitelně dlouhý, ale právě taktická a strategická vyspělost nahrávače spolu s jeho technickou vyspělostí a přesností je jeho nejvyšší hodnotou, za kterou by měly kluby hlavně platit těmto dirigentům volejbalu.

Vojtěch Zach
TMK ČVS