Jdi na obsah Jdi na menu
 

Využití míčů (všech forem) v průpravě pro volejbal

 Volejbal se hraje míčem a pro každého hráče je tedy nutný (nezbytný) „parametr“, který je trenérům znám pod pojmem (a pro zjednodušení ho můžeme souhrnně nazývat) „cit pro míč“. Všichni tento pojem známe, ale bylo by dobré si ho trošku více specifikovat a posléze zjistit, jestli a jak ho můžeme u začátečníků (ale i později) rozvíjet.

 

Otázka zní, jestli je „cit pro míč“ pohybovou schopností, tedy něčím vrozeným a daným, co lze pouze rozvíjet (pozitivně ovlivňovat), nebo pohybovou dovedností a tedy to lze naučit. Dle mého soudu jde o souhrn obratnostních schopností, ze kterých hlavní vliv mají kinesteticko-diferenciační schopnost – tedy schopnost vnímat a rozlišovat vlastní pohyb, dále pak schopnost anticipace (předvídání vývoje), ale především orientační schopnost, tedy schopnost prostorového a časového řešení pohybového úkolu.

Vzhledem k tomu bychom tedy měli tyto schopnosti už od mládí rozvíjet. Možností je mnoho, ale samozřejmě nejpřirozenější pro hráče je míč a manipulace s ním. Volejbal je však jedním z nejsložitějších sportů právě z hlediska koordinačních schopností a hra je tedy v raném věku nemožná, musíme proto použít jiných prostředků. Každého ihned jistě napadnou pohybové hry s míči a nejblíže k volejbalu mají samozřejmě různé typy přehazované. Než se k ní ale u nejmenších dostaneme, můžeme „cit pro míč“ rozvíjet i velmi jednoduchými cviky drilového charakteru se všemi možnými míči, které jsou dostupné. Některá z těchto cvičení přitom lze velmi dobře použít jako speciální průpravná cvičení pro herní činnosti ve volejbale. Všechna tato a podobná cvičení lze provádět v rámci rozcvičky, ale i jako samostatné úkoly s cílem co nejrychleji dosáhnout určitého počtu opakování, tedy soutěživou formou.

Příklady cvičení:

  • dribling ve všech obměnách se změnami směru, otočkami, mezi překážkami, s výměnou rukou atd.
  • všechny druhy přihrávek, hlavně trčením obouruč s maximálním zapojením zápěstí a prstů (*)
  • střelba na koš dvěma rukama (jako volejbalové odbití (*)
  • kroužení kolem těla
  • osmičky mezi nohama s přenášením váhy (**)
  • osmička pod paží s jedním míčem oběma rukama, případně se dvěma míči
  • přehazování mezi nohama o zem v širokém stoji rozkročném (**)
  • přehazování mezi nohama oběma rukama bez dopadu v širokém stoji rozkročném (**)
  • přehazování přes hlavu dozadu s chycením za tělem a zpět
  • přehazování „dokola“ (přes hlavu dozadu, mezi nohama dopředu (**)
  • kutálení po rukou a těle
  • jednoduché odrážení kteroukoliv částí paže (**)
  • přeskakování po rotovaném (rotace směrem k sobě) odrazu (chytání vzadu nebo po otočení vpředu (**)
  • brankářské výhozy
  • autové vhazování do zdi i do země
  • jednou rukou do zdi i do země, na cíl, srážení předmětů
  • hlavičky – jednotlivci (*)
  • hlavičky po dopadu – jednotlivci (*)
  • hlavičky ve dvojici (*)
  • hlavičky o zeď (*)
  • hlavičky na koš (*)
  •  

Všechna cvičení lze provádět s volejbalovými (klasickými i lehčenými) míči. Jejich výhodou je malá váha. Na většinu, snad kromě hlaviček lze využít i míče basketbalové. U nejmenších můžeme používat i míče plastové jakýchkoliv velikostí, případně overbaly.

Tento výčet cvičení není konečný, slouží pouze jako „startovací návod“, na jehož základu si každý trenér dokáže určitě vymyslet spoustu dalších obdobných a bude je neustále obměňovat a doplňovat. Cíl je ovšem jediný – neustálý kontakt s míčem a maximální snaha o plnou kontrolu nad ním.

Vysvětlení:

 (*) tato cvičení jsou současně průpravou na odbití oběma vrchem
(**) tato cvičení jsou současně průpravou na odbití oběma spodem

Ve volejbalové přípravce je nutné také v maximální míře využívat „tenisáků“. Speciálně u děvčat, která přirozeně ničím jiným než míčem neházejí, je to nezbytnost. Házení je naprosto nezbytná dovednost pro smečování. Většinou ten, kdo umí házet, umí zcela přirozeně i smečařský zápřah a úder.

Výhodou „tenisáku“ je, že ho můžeme udržet v prstech a nevypadává z ruky jako míč volejbalový. Dítě se tedy daleko více může soustředit na vlastní techniku. Můžeme samozřejmě využít i míčků lehčích (spíše na začátku), nebo naopak těžších (venku). Tenisák lze však použít vždy a všude a je relativně dostupný.

Příklady cvičení:

  • házení do stěny s výkrokem a správným nápřahem
  • házení do země
  • házení po výskoku (i na trampolíně) do země, přes síť - je ovšem nutné mít správně zvládnutý odhod z bočního postavení
  • házení na dálku
  • házení na cíl

 

Tenisáky se dají velmi dobře využít i při pozdějším nácviku smečařského rozběhu a odrazu (různé typy předávání a odhodů).

Závěrem bych chtěl pouze zdůraznit, že u našich nejmenších bychom určitě neměli začínat rovnou s „pinkáním“, dokud s nimi neabsolvujeme důkladnou a všestrannou míčovou průpravu. Ta by měla mít určitě charakter drilu (velký počet opakování správnou technikou), který je ovšem zpestřen častým obměňováním cviků a hlavně soutěživou motivací (úkoly na čas nebo na počet úspěšných opakování). Na tyto „drily“ by měly navazovat jakékoliv pohybové hry s různými míči. Čím více budoucím hráčům a hráčkám „přiroste míč k srdci a hlavně k ruce“, tím jednodušší pak my sami nebo následující trenéři budeme mít práci s učením základních herních způsobů.